Obsah článku
Chorobný strach ze včel, odborně zvaný apifobie, je sice poměrně vzácná, ovšem relativně závažná psychická porucha. Stejně jako jakákoliv jiná fobie je totiž nesmírně úporná a svého nositele dokáže pořádně potrápit.
Neovladatelná hrůza
Řada čtenářů si možná pomyslí, že mezi takové apifobiky vlastně patří také. Pokud je vám nepříjemná představa včely lezoucí po obnažené kůži, pak to však ještě neznamená, že spadáte do škatulky psychiatrické diagnózy. Jakákoliv fobie totiž s sebou nese daleko závažnější příznaky – tím se odlišuje od strachu, který je vázán na nenadálou situaci a po jejím skončení rychle odezní.
Fobie je naproti spojena s konkrétním objektem, zvířetem, člověkem nebo místem a často je doprovázena natolik ochromující hrůzou, že postižený projevuje i nápadné fyziologické symptomy včetně rizika ztráty vědomí. Zároveň si však plně uvědomuje nesmyslnost svého strachu, pouze není schopen jej vůlí potlačit a rozumovými argumenty sám sobě namluvit, že je bezdůvodný.
Včela jako noční můra
Štítit se hmyzu nebo pavouků není nic neobvyklého. Negativní zkušenosti s malými, rychle se pohybujícími tvorečky má řada z nás a u leckoho se na jejich základě může vyvinout panická hrůza, která v důsledku nějakého nepříjemného zážitku přetrvává déle, než je zdrávo. Jistě ve svém okolí znáte někoho, kdo je proslulý svou arachnofobií (strachem z pavouků), ovšem takového apifobika asi bude znát málokdo.
Strach ze včel se většinou objevuje v souvislosti se strachem z jejich bodnutí a obvykle je doprovázen rovněž strachem z vos či sršní. Třebaže osoba trpící touto poruchou nemusela nikdy dostat žihadlo, ba dokonce vůbec přijít do „osobního“ kontaktu se zástupcem tohoto blanokřídlého hmyzu, je možné, že už jen pomyšlení na ně je naplní nepopsatelnou úzkostí. Někteří apifobici dokonce nesnesou ani pohled na včely nebo úly či cokoliv jiného, co s nimi souvisí. Stačí i obyčejná fotka.
Troufnete si na léčbu?
Léčba jakékoliv fobie, tedy včetně apifobie je nesmírně náročná a navíc ne vždy s jistým výsledkem. Neobejde se bez toho, aby byla dotyčná osoba vystavena objektu svého strachu – v tomto případě tedy musí přijít do kontaktu se včelou (nejlépe zpravidla pouze jednou, později jich může být víc a nakonec je možné třeba cíleně nechat včelu dát postižené osobě žihadlo). Právě nesmírná psychická náročnost takové terapie však obvykle pacienty již předem odradí a většina z nich proto své potíže nechce řešit. Spokojí se raději s tím, že se bude do konce života vyhýbat kontaktu se včelami.