Jak si spolu povídají zvířata?

Dnes již víme, že zvířata nejsou žádné „němé tváře“, jak se jim někdy říká. Komunikace je pro ně velmi důležitá nejen proto, aby si sdělili, že se blíží nebezpečí, ale můžou tak také sdílet přesnou polohu potravy či lákat sexuálního partnera. Jejich řeč sice není tak dokonalá jako ta lidská, nicméně její složitost vypovídá docela dost o inteligenci živočichů. Dokážou se totiž domlouvat mnoha způsoby – zvuky, postojem těla, mimikou, feromony a dalšími. Věděli jste například, že včely se dorozumívají pomocí tance? Nebo že delfíni si dávají jména?

Jak to funguje?

Při komunikaci zvířat – nebo také biokomunikaci – rozlišujeme dva druhy vysílaných znamení. Digitální signály vyjadřují jednoduché sdělení, například: „Nebezpečí!“. A pak jsou zde signály analogní – ty jsou mnohem složitější a proměnlivější a slouží k jakési konverzaci. Každý druh má svůj vlastní „jazyk“, může se ale stát, že některým komunikačním prostředkům rozumí i jiná zvířata – dobrým příkladem je třeba vrčení psa, či výstražné volání sojky. Zajímavostí je, že psouni prérioví z různých regionů mají i vlastní přízvuky a dialekty.

Některá zvířata jsou schopná spolu komunikovat zvuky i na obrovské vzdálenosti. V tom jsou mistryněmi velryby – dokážou si spolu povídat, i když je dělí sto kilometrů oceánu. Tón jejich hlasu je však tak hluboký, že ho lidské ucho sotva zaslechne.

Kde to začalo?

Jako jeden z prvních se řečí zvířat začal zabývat Thomas Albert Sebeok. Byl to filozof, lingvista a sémiotik. Později se stal zakladatelem nového oboru zoosémiotiky, která studuje využití znaků v komunikaci napříč druhy. Zjistil například to, že všechno, co si zvířata řeknou, se váže pouze k přítomnosti a myšlenek v minulosti či budoucnosti ani nejsou schopna. Výsledky svých výzkumů pak zveřejnil v díle Jak zvířata komunikují.

Opravdu chápou smysl sdělení?

Všichni jsme si určitě jako malí přáli, aby nám naši domácí mazlíčkové rozuměli a mluvili s námi. Někteří to skutečně dokážou – a nejde jen o pouhé „papouškování“ výrazů, která jsme je naučili.

Přečtěte si také:  Poradíme vám, jak na chov tlamovců

Jak už zmíněné slovo naznačuje, dobří jsou v tom papoušci. Nejúspěšnějším se stal papoušek šedý patřící americké psycholožce Irene Pepperbergové, která se zabývá výzkumem v oblasti mezidruhové komunikace a srovnávací kognitivní psychologie. Její Alex uměl využívat jednoduchá slova třeba k tomu, aby dostal hračku, a podle tvaru, velikosti, materiálu a barvy byl schopný pojmenovat asi 300 předmětů. Kdo ví, co všechno by ještě dokázal, kdyby nebylo jeho předčasné smrti ve věku 31 let.

Pokusy se dělaly ovšem i s jinými druhy, například s šimpanzi. Psychologové Beatrix a Allen Gardnerovi na to šli ale trochu jinak než ostatní. Pochopili, že předchozí neúspěchy měla na svědomí snaha zvířata naučit právě lidské řeči, ačkoliv většina primátů není schopná ovládat rty, jazyk, měkké patro a hlasivky jako my, tudíž to ani nebylo možné. Rozhodli se proto, že se pokusí naučit šimpanze americkou znakovou řeč. Dospěli tak daleko, že mladá samice Washoe dokonale ovládla 150 znaků, ze kterých dokázala vytvořit jednoduché věty a spojovat nové myšlenky. Nešlo jen o primitivismus, šimpanzi zvládli jazyk na úrovni tříletého dítěte.

Nicméně, někteří vědci jsou stále skeptičtí ohledně otázky, zda živočichové opravdu chápou smysl sdělení. Podle nich mají lidé tendence si ke zvířatům, s nimiž dělají pokusy, vytvářet vztahy, které jim pak znemožňují dívat se na věc objektivně. Jinými slovy – ve výsledcích experimentů vidí to, co v nich vidět chtějí.

Alexas_Fotos / Pixabay

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..